Jindřich Svoboda
Poslední hodiny Jindřicha Svobody
Napsal uživatel Jezevec
(úryvek z Fajtlovi knihy, bohužel nám nějak z oseknu uteklo z které knihy, ale víme, že je to ze stran 30-39)
Jindřich Svoboda Přišel 17. leden roku 1942. Ten den se parádil jiskřícím sněhem pod oslnivými paprsky slunce při několika stupních pod nulou. Na East Wrethamu v Anglii, letišti 311. čs. bombardovací perutě, klidně seděly těžké mohutné dvoumotorové Wellingtony a čekaly na mechaniky. Ti se pomalu trousili k těm, které byly určeny na dnešní noční operaci. Mechanici je nejdříve zahřáli a potom jim nahodili motory. Zanedlouho se objevily osádky. Kapitán prohodil pár slov s pozemním personálem, největší zájem projevil, jak mašina šlape a potom dal povel ostatním, aby nasedli. Za kapitánem "skiprem" nastoupil druhý pilot, potom navigátor, radiotelegrafista a nakonec zadní a přední střelec. Celkem šest mužů. Provedou předoperační zalétací let, přesvědčí se, zda je všechno v pořádku, potom se vrátí a půjdou na oběd. Těší se na něj, protože jej vaří čeští kuchaři, a česká jídla, začínající výbornou polévkou, každému nesmírně chutnají. Dokonce i Angličané se po nich olizují.
Ve 13.30 hod. se všichni shromáždili ve velké operační místnosti, kde vyslechli předletovou přípravu, tzv. brífing. Přesně ve stanovený čas jej zahájil velitel perutě štábní kapitán Josef Ocelka, přísný, ale spravedlivý a velice oblíbený důstojník, protože on sám je jedním z nich, operačně chodí nad nepřátelské území za každé situace. Neslevuje nikomu nic, ale sobě rovněž ne.{mospagebreak}
"Dnešní cíl je nádraží Brémy," ujal se řízení přípravy. "Než přikročíme k podrobnostem, žádám meteorologa, aby podal informace o počasí."
"Dnes v noci bude jasno, klidno, nad mořem je možno očekávat tvoření námrazy. Ve výšce patnáct tisíc stop je čtyřicet stupňů mrazu."
Po něm pokračoval Ocelka: "V důsledku tohoto počasí nepovede trasa letu jako jindy po moři, ale přeletíte Kanál směrem na Berlín. Před Hannoverem změníte kurs na Brémy. Nad cílem se dlouho nezdržujte, nejvýše deset až patnáct minut, protože tam nebudete sami. Přijdou vám na pomoc další perutě. Doba startu 18.30 hod. Dodržíte-li časový limit, budete nad cílem jako první, a na vás bude záležet, jak svůj náklad umístíte, protože podle vás se budou orientovat další."
Při těch slovech Brož zbystřil sluch. Jako by to byla výzva přímo pro něho - na tobě, Jaromíre, to bude záležet nejvíce, ty to povedeš, je to úloha navigátora, který musí stále vědět, kde je a jak na to.
Osádky se dozvěděly další podrobnosti týkající se nákladu, bomb, značek světelných majáků nad Anglií ve směru trasy letu, informace o prostorech nočních stíhačů Luftwaffe a o světlometech, eventuálně klamných stavbách nepřítele, směrech větru v různých výškách atd.
Co mohl, zanesl si Brož do své mapy. Vedl ji velmi pečlivě, zvýraznil barvami důležité "postupné cíle" eventuální změny a vepsal předpokládané časy, vedle nichž uvede podle situace skutečné. Nic nevynechal, na nic nezapomněl. Měl sice výtečnou paměť, ale dobrý zvyk všechno zaznamenávat i do deníku a to pečlivě, svědomitě a přehledně, se vyplácel.
Do startu zbývalo ještě hodně času na odpočinek, který strávili většinou na světnicích. Potom je svezli autem k Wellingtonům po důkladné, dobré večeři, kde se hlučně bavili a kde padla sem tam i šibeniční poznámka. Jaromír jim nikdy neholdoval, byl velmi klidným typem muže, nicméně bral je jako samozřejmost, možná i nutnost jakoby na kuráž. Věděl, že každý let v sobě skrývá hrozbu sestřelu, věřil, jako všichni ostatní, že to bude asi někdo jiný než jeho osádka.
Oblékli se do teplé výstroje a vybaveni padáky a lahvemi horkého čaje, začali nastupovat k boji proti přírodě, granátům a rozmarům techniky do Wellingtonu KX-J, T 2971. Každý chtěl zvítězit, každý se chtěl vrátil.{mospagebreak}
Nejdříve převzal od mechanika hlášení kapitán-skipper Sgt. Jindřich Svoboda, který potom vydal osádce pokyn, aby ho následovala. Za ním vstoupil do trupu po schůdkách telegrafista Sgt. Rudolf Mašek, za ním Brož, potom přední střelec. Sgt. Karel Baletka, zadní střelec Sgt. Josef šnajdr a jako poslední druhý pilot Sgt. Zdeněk Sichrovský. Všichni se odebrali na svá místa až na předního střelce, který vleze do přední věže až po startu. Druhý pilot si sloupne vedle kabiny, nebo si sedne na jejím prahu, neboť Wellington má jenom jedno pilotní sedadlo.
Jaromír si srovnal všechno na svém stolku hned za místem radiotelegrafisty a čekal. Mechanici nahodili motory, Jindřich Svoboda provedl motorovou zkoušku, která zaburácela jako hrom. Potom dal mechanikům pokyn, aby odstranili špalky od kol podvozku. "Velouš" se rozjel a zamířil na práh vzletové a přistávací dráhy. Tam skipper bombardéra pomalu stočil do směru startu, pozoroval řídícího létání, který mu blikl modrým světlem povolení k zahájení operace, jejíž čas se počítal od okamžiku rozjezdu. Zahájily jej mohutné listy vrtulí hnané 2750 koňskými silami dvou motorů Bristol Hercules. Bombardér naložený až po "hrdlo" nabíral na rychlosti. Hnal se po zemi téměř až k okraji letiště a potom se zvedl do majestátního vzletu. Odstartováno.
Bezchybně fungující hnací jednotky táhly celý živý i mrtvý náklad k temnému nebi, které bylo jasné, bez mráčků, osvětlené jenom měsícem. Při přeletu anglického pobřeží Jaromír zaznamenal čas, souhlasil s vypočítaným, zakreslil místo a kurs na předpokládaný bod přeletu Evropy. Nad mořem si vyžádali oba střelci od skippera povolení, aby si několika dávkami vyzkoušeli kulomety. Telegrafista vylaďoval frekvence a byl stále na příjmu. Skipper ve velmi pěkné náladě přehlížel palubní přístroje a slíbil si, že po návratu mechaniky pochválí, jak mašina bezvadně běží.{mospagebreak}
Při letu nad Kanálem odešel Jaromír do astrokupole na hřbetě starého dobrého tahouna a několikrát zamířil teodolitem na hvězdy. Spíše pro potěšení a jakýsi trénink, než z nutnosti, neboť v jasném, klidném ovzduší pokračoval Wellington bez potíží po předpokládané trase. Když se blížili k Holandsku, navigátor jasně rozpoznal čáru styku moře s pevninou. Zjistil nepatrnou úchylku způsobenou větrem, kterou si poznamená do mapy, až se zase vrátí ke svému stolku. V dáli do evropské pevniny zahlédl mraky, které by mohly působit potíže, ale i úkryt před stíhači. Upustil od prognózy, počká, co se toho vyvine. Podobně uvažoval i kapitán letounu, který se zájmem pozoroval kouzlo noční přírody v místech, kde vytváří společnost voda, země a nebe s mraky v pozadí. Na vychutnávání požitku měl stále ještě čas. Za chvíli od toho upustil, protože Wellington probudil dělostřelce, kteří za nimi poslali červeně svítící střely, podobné čerstvým vuřtům. Dva poměrně slabé paprsky světlometu se otřely o jeho kabinu, ale netrefily se, vlastně teprve tehdy, kdy jim už nemohly ublížit, zjistil, že prognostik měl na předletové přípravě pravdu, když tvrdil, že během letu nenarazí na tvrdou obranu. Letěli klidně a neobtěžováni dál.
"Před námi mraky, za chvíli jsme v nich," hlásil Svoboda z pilotní kabiny domácím telefonem-intercomem. "Vlezem do nich." Museli, protože měli nařízeno bombardovat cíl z 15 000 stop. Hlášení bylo určeno hlavně radiotelegrafistovi, který podobu celého letu je připoután ke svým radiostanicím se sluchátky na uších. Střelci vidí situaci vlastníma očima, čas od času se o ní muže přesvědčit i druhý pilot, který vidí skrz kabinu pilota a předního střelce. I navigátor, také sedící v trupu, se může podívat astrokopulí, co se děje venku.
Let stále probíhal normálně, podivný klid byl všem velmi podezřelý, zvláště když prolétávali velkou dírou v mracích. Neobtěžovali je ani dělostřelci, ani stíhači, ani světlomety. Téměř neuvěřitelné, protože neobvyklé.
Zanedlouho se tvář pilota pokryla vráskami. Mraky zhoustly v tlustou deku. To by ostatně nevadilo, ale na křídlech a trupu i vrtulích se začala tvořit námraza, krutý nepřítel, někdy horší než všechny ostatní dohromady. Dokáže nakupenou váhou ledu rozlomit sebevětší vzdušný koráb jako sirku.
"Ne, to nepůjde," sdělil osádce pilot, "slezu pod mraky a shodíme to z devíti tisíc stop."
Jaromír, který stále sledoval let podle kompasu, rychloměru a hodinek, změnu poznamenal a byl vcelku spokojen. "Uvidí" na zem, může i srovnávat. Velké vodní plochy, toky řek i temná místa měst se stávají velmi cennými navigačními pomůckami. Poznamenal si změnu do deníku, vyhodnocoval snešení větrem, kalkuloval, až došel k jistotě polohy letounu. Těsně před Hannoverem sdělil pilotovi změnu kursu a to přímo na Brémy. Nyní nastala nejužší spolupráce s radiotelegrafistou, od kterého si vyžádal kursy radiomajáků k Wellingtonu. Zakresloval "trojúhelníčky", v jejichž středu byla přesná poloha jejich welouše. Blížili se k cíli.
Oba střelci smejčili po obloze zrakem po stíhačích. Neobjevili ani jednoho. Ani protiletadlová střelba je neobtěžovala. Jako by nepřítel svým klidem a pasivitou chtěl něco utajovat. Anebo všechnu obranu soustředil jinde. Každý v letounu však byl přesvědčen, že Němci o nich vědí, a že určitě udeří, a ne slabě, jak ostatně už několikrát zjistili na předešlých náletech.{mospagebreak}
Celá osádka se navzájem informovala, co vidí, vlastně že nevidí nic. Napětí stoupalo, Jaromír se připravil na předposlední úkol. Opustil svůj stolek a odešel do přídě Wellingtonu a zapojil se do domácího telefonu. Zalehl nad pumovým zaměřovačem umístěným nad oknem. Oznámil to skipperovi. Za několik vteřin ho žádal, aby otevřel pumovnici.
"Pumovnice otevřena," oznamoval pilot.
Jaromír nebyl spokojen s viditelností. Už předtím se domluvil s radiotelegrafistou o fléře - osvětlovací pumě, která v prudké záři směřující k zemi odhalí detaily cíle. Bylo to nutné, i když tušil, vlastně věděl, že jdou na cíl přesně. "Rudo, hoď fléru," žádal.
"Už letí."
Vzápětí se rozlilo pod ním do širokého prostoru oslnivé světlo.
"Jindro, trocho doleva," zavolal pilota telefonem a zmáčkl červené, světlo, čímž opticky svůj příkaz pilotovi zdvojil.
"Ještě kousek, dobrý, to je vono, drž."
Skipper přesně vykonával pokyny navigátora.
Jaromír, který viděl vše jako na dlani, stiskl knoflík.
"Pumy odhozeny," zvolal do interkomu. "Ještě to vyfotografuju."
Čtyři dvěstěpadesátilibrové pumy vyklouzly z pumovnice a za nimi dvě krabice vysypaly malé zápalné bomby. Odlehčený Wellington povyskočil. Napětí osádky opadlo, ale nebylo to důsledkem oddechu, že to mají za sebou, nýbrž náhlou změnou situace. Nebe i země se otevřely obrovskými světly, výbuchy a požáry. Protiletadlová obrana se rozzuřila a posílala za jejich Wellingtonem, prvním, který se objevil nad cílem a opovážil se útočit, hromy a blesky. Granáty vybuchovaly v těsné blízkosti letounu, byly slyšet i cítit protivným pachem korditu a hrozícím smrtelným nebezpečím.
Přes všechen rachot a zmatek, který nepřítel působil, práce osádky pokračovala. Radiotelegrafista už nemusel mlčet. Rychle odvysílal splnění úkolu a čas. Střelci usilovně pátrali po zásazích shozených pum, neboť až přistanou, všechno budou hlásit. Druhým okem prohledávali nebe, zda se neobjeví stíhači. Pilot okamžitě udělal prudký obrat a spěchal od cíle a vzrůstající obrany.
Jaromír se vrátil do trupy a zaujal místo v astrokupoli. Konečně byli z pekla venku. Nepřítel je nechtěl pustit jen tak. Zakousl se do nich světlomety. Než je dostal, vykřikl Jaromír.
"Shora zprava stíhač."
"Jdou po nás stíhači," řval i zadní střelec a otáčel své dvojče do směru útočníka.
Pilot sevřel ještě pevněji volant, a sklonil prudce Wellingtona vlevo dolů stylem stíhače, že každý v osádce cítil žaludek až v krku. Vzápětí přední střelec hlásil žlutočervený záblesk, náraz kovu na kov a příšerné zaskřípání.
"Co to bylo?" zvolal pilot.
"U pravého motoru záblesk. Nemůžu votáčet věž, " hlásil poněkud vyděšený přední střelec Baletka. "Drží jako přikovaná. " Jaromír, který situaci prožíval v astrokupoli, se znovu rozhlížel, až došel k přesvědčení, že stíhači zmizeli.
"Stíhači jsou pryč, ale pravý motor to těžce dostal, asi od flaku."
Pilot na palubních přístrojích zjistil dramatickou změnu. Dostaly to i palivové nádrže, přestal fungovat pilotní kompas i další přístroje si stěžovaly na zranění.{mospagebreak}
Wellington Jedna závada se nabalovala na druhou, až celý motor vysadil. "Letíme už jenom na jeden motor. Jaromíre, jak to vypadá, kde jsme?"
"Okamžik, hned to zjistím." Slezl z věže a společně s radiotelegrafistou zjistili polohu a hned ji pilotovi řekli. Radiotelegrafista. kterému zatím jeho přístroje fungovaly, se ohlásil Anglii a kódovaně jí vysvětlil celou situaci. Navigátor začal pilota vodit "telefonem". Letěli nejkratší cestou domů, blížili se k Holandsku.
Situace se horšila. Stále klesali, vletěli do chuchvalců mlhy, kde se tvořila námraza. Skipperovi bylo jasné, že se domů nedostanou, protože začal zlobit i zdravý motor. Ustaraný velitel letounu to věděl nejlépe. Musí informovat všechny. Když vypadly z mlhy a Jaromír hlásil, že jsou nad Holandskem, provedl konečné rozhodnutí. Zapnul na vysílání interkom a řekl:
"Skipper celé posadce. Střelci opusťte věže a vlezte do trupu. Budeme nouzově sedat."
Všichni vzali příkaz na vědomí a začali jej realizovat až na Batelku, kterého uvěznila přední věž.
"Zasekla se mi věž," hlásil vzrušeně. Nemohl ji dostat do polohy, aby se kryly její dveře s dveřmi do prostoru trupu. Zdeněk Sichrovský, který byl nejblíže, okamžitě přispěchal na pomoc. Společnými silami se jim podařilo s věží hnout alespoň natolik, že Batelka se protáhl a byl osvobozen. Setkal se s kolegou ze zadní věže, sedli si na polní lůžko a čekali, jak to všechno dopadne.
"Mizérie," špitnul zadní střelec a potom se odmlčel.
škoda, mohl to bejt pěknej let, pomyslel si Batelka, sundal ze sebe padák, už ho nebude potřebovat, rovněž kurty, šňůry nezapojil do telefonu, ale zastrčil si ji za plovací vestu, kterou si naopak ještě více utáhl a kterou bude asi potřebovat, protože ještě ve věži zaslechl rozhovor pilota s navigátorem, že možná přistanou na vodu.
Radiotelegrafista vyslal několikrát SOS, navigátor skončil definitivně svou práci, čekal a přál si, aby přistání dopadlo šťastně. Hrobové ticho a napětí, v němž jediný pilot usilovně pokračoval ve své práci, trvalo několik vteřin. V nich soustředil veškerou pozornost a úsilí, aby přivedl Wellingtona na zem. V posledním okamžiku zahlédl stromy a průsmyk, na který chtěl welouše posadit. V tom se ozvala strašná rána. Těžký stroj zachytil křídlem o strom, stočil se, vrazil celou vahou a silou do země a vzplanul. Bylo 22.36 hodin.{mospagebreak}
Sgt. Jindřich Svoboda byl vymrštěn z kabiny na rozlomený strom, jehož rozštěpené větve, ostré jako nože, nešťastníka zabily. Jaromír Brož a jeho kamarád Rudolf Mušek, kteří seděli vedle sebe, se doslali mezi zborcený trup a nárazem se smrtelně zranili. Jejich osudy zpečetily plameny, které šlehaly všude, kde byl rozlitý benzin z explodovaných nádrží. Po hrozivém nárazu ucítil Batelka, že na něho naletěl zadní střelec. Vyprostil se a znovu usedl na lůžko, které kupodivu zůstalo netknuté. Dostal se zřejmě do šoku, z kterého procitl hrozivým tichem. Nic se nedělo. Zjistil, že je v hluboké tmě najednou sám. Když jeho organismus začal zase fungovat normálně, spatřil plameny, ucítil kouř. Dusil ho a přinutil ho jednat. Strhl z rukou rukavice, s obličeje kyslíkovou masku a zakryl si oběma rukama obličej. Ucítil škvaření kůže. Rozhlédl se a vpravo v ohnivém pekle plamenů zahlédl černou díru. Vstoupil do ní, a poznal, že šlape po zemi. Asi po dvou krocích narazil na klubíčko lidské hmoty, které se nepohybovalo. Chytil ho za popruhy a odtáhl od hořících trosek. Chtěl je odtáhnout do bezpečí, ale síly mu na to nestačily. V tom se ohlédl a spatřil zadního střelce, jak se potácí přímo k němu.
"Josefe, pojď mi s ním pomoct. Já ho nemůžu utáhnout."
Ale Josef, zřejmě v šoku, vyrazil jako zběsilý a utíkal do lesa.
"Počkej, neutíkej, vrať se, musíme mu pomoct." Teprve když Batelka znovu a znovu zavolal, Josef se otočil a přišel.
"Karle, musíme utýct."
"Kam chceš utíkat, když jsme zraněni," namítal Batelka. To už byly bezpečně mimo dosah plamenu i s klubíčkem, v němž poznali druhého pilota Zdeňka Sichrovského, který pomalu přišel k sobě a začal naříkat, neboť měl polámané obě nohy. Podložili pod jeho tělo kabáty, aby neprochladl od sněhu, kterého tu leželo na půl metru. Mezitím si Josef šnajdr začal ohořelé tváře a ruce chladit sněhem.
"Nechej to, tím si jenom uškodíš," varoval ho Baletka, zapálil si cigaretu a nabídl i těžce zraněnému Zdeňkovi.
V několika minutách se všichni roztřásli jako osiky. Ne ani tak zimou, jako strachem po tom všem, co bezprostředně prožili a snad i tím, co je čeká, neboť určitě se dostanou do rukou bezohledného nepřítele.{mospagebreak}
Když se trosečníci, kteří přežili, podívali za sebe, viděli, že pravé křídlo bylo urváno přímo u trupu, přední věž kompletně demolována, zadní část Wellingtonu čněla vysoko k nebi. Kolem dokola dohořívaly další trosky. Teprve za chvíli si Batelka uvědomil, že jich bylo šest a ne jenom tři. Ani se nesnažil nikoho hledat. šok ze strašné tragédie stále působil. Za drahnou chvíli uslyšeli hluk auta. Přijeli hasiči, naštěstí též lékař, který okamžitě pátral po lidech. Ošetřil rozlámaného pilota a nařídil odvoz do nemocnice osobním autem, které přijelo za hasiči. Nohu od kolena až po kotník měl doslova rozdrcenou, několikrát zlomenou a druhou zlomenou jedenkrát. Kromě toho měl zlomená žebra a prasklou lebku.
Oba střelce a druhého pilota naložili Holanďané na hasičský vůz a odvezli do města Tilburgu, kde se několik dní léčili v nemocnici z popálenin druhého stupně. Odtud je odvezli k výslechu do zajateckého tranzitního tábora Dulag Luft, Frankfurt nad Mohanem. Do konce války trávili nudné měsíce a roky v zajateckých táborech.
Dvacetišestiletý navigátor Jaromír Brož, rodák z Brda u Nové Paky, radiotelegrafista četař aspirant Sgt. Rudolf Mašek, narozený v Rozzářím 9. září 1918 a první pilot rotmistr Sgt. Jindřich Svoboda rodák z Třebíče, jsou společně pochováni na hřbitově Gilzerbaen Tilburg, Holandsko.
Válka pokračovala s narůstající intenzitou k velkolepému vítěznému konci a denně nám přinášela vznešený pocit jistoty v budoucnost a mír.
Dočkali jsme se po dlouhé době zápasů triumfu pravdy, svobody a spravedlnosti, které přinesly i naší zemi toužené osvobození. Vrátili jsme se do ní s velkou úlevou a nadšením. Lidé našich obcí a měst nás vděčně vítali. Byli jsme šťastni. Vrhli jsme se s vervou do budování vojenského i civilního letectva. Vedle toho jsme také chtěli stavět domy, mít děti a sázet stromy.
Přáli jsme si, aby naši historici, spisovatelé a výtvarníci postavili šálům, Brožům, Maškům, Svobodům a dalším padlým kamarádům památníky, budované nikoliv bombasticky z nákladných kovů na náměstích, ale z pouhých slov ve slabikářích a čítankách. Nedočkali jsme se.
Ani ve snu jsme netušili, že se proti nám chystá nový úder pod pás, nejstrašnější, nejpodivnější ze všech, neboť nám jej zasadili vlastní lidé
Materiál dodal Ježek, napsal to (doufám) pan Fajtl v nevím jaké knize - hanba mi.
Tento článek opravuje omyl, že Jindřich Svoboda uhořel, tak jak bylo chybně uvedeno v Abahoa 114/2oo3.
**********************************************************************************************************************
Jindřich Svoboda - článek v Abahoa 10/2004
Dne 23.5.1917 se narodil v Třebíči v Jungmannově ulici (později bydlel v Zámostí) Jindřich Svoboda. Mnozí staří Třebíčané ho pamatují jako hodného mladého člověka a obětavého člena třebíčského Junáka. Jako kluk chodil do prvního chlapeckého oddílu. Když byl starší byl pověřen vedením druhého chlapeckého oddílu v Třebíči. To bylo ještě před vypuknutím druhé světové války. Heslo Junáka "Buď připraven" pochopil mladý Jindra v plné míře v době, kdy Československo bylo okupováno nacistickým Německem.
Dne 24.1.1940 odjel na Slovensko, aby po strastiplné cestě pokračoval přes Střední východ a Afriku do Francie a po její porážce do Velké Británie. Zde prodělal výcvik pilota bombardovacího letadla a po 24 bojových letech dostala posádka letounu Wellington KX - J T2971, jehož byl kapitánem (velitelem - prvním pilotem), rozkaz bombardovat silně chráněné přístavní německé město Brémy. Při příletu nad cíl byl Wellington 311. čs. bombardovací perutě zasažen protiletadlovou palbou do pravého motoru, přičemž byl Jindřich Svoboda zraněn. Vydržel po celou dobu útoku a poté oslaben ztrátou krve předal řízení letadla Zdeňku Sichrovskému. Při návratu na anglické letiště byl letoun zasažen podruhé a ve snaze nouzově přistát na vodě nebo na zemi havaroval na nizozemské půdě a začal hořet a nakonec shořel. V troskách 17.1.1942 zahynul téměř vykrvácený Jindřich spolu s Jaroslavem Brožem a Rudolfem Maškem. Další členové posádky Karel Batelka, Zdeněk Sichrovský (po válce zůstal v Anglii, zemřel 10.5.1994) a Josef Šnajdr (po válce zůstal v Anglii, již také zemřel) byli po léčení v zajetí dáni do koncentračního tábora, odkud se vrátili po osvobození. Se smrtí Jindřicha Svobody byli rodiče seznámeni po válce členem posádky rtm. Karlem Batelkou (ten naposled žil v Jihlavě, ul. Smrčenská 20 a zemřel v roce 2005).
Rotmistr-seržant 311. čs. bombardovací peruti Jindřich Svoboda, který jako jediný Třebíčan padl v přímém leteckém boji proti nepříteli, byl dne 28. února 1947 povýšen ministerstvem národní obrany na poručíka in memoriam a mnohem mnohem později ještě jednou na plukovníka letectva in memoriam. Je pohřben na nizozemském hřbitově Gilzerbaan u Tilburgu, hrob A-I-22. Od roku 1948 se Okresní rada Junáka v Třebíči pyšní jeho jménem. Čest jeho památce!
Z deníku J. Svobody. Informace doplněny údaji z dopisu spoluvězně K.Batelky Zdeňka Škarvady (strýc sestry Viťouše), bytem Vietnamská 149D, 708 00 Ostrava-Poruba. Perličkou je, že Karel Batelka byl prvním českým letcem v zajetí, na kterého Škarvada v zajetí narazil. Škarvada byl stíhací letec 310. stíhací perutě a byl sestřelen do moře 4.2.1942 u Francie, kde se dostal do německého zajetí. Napsal svůj příběh v knize "Keep Floating". Odkaz: F.Loucký - "Mnozí nedoletěli", 1989, str. 220.